Nutnost opevňování

Sílící vzestup fašistického Německa a nová hrozba války znamenaly v mnoha evropských státech otázku obrany svých uzemí ve vnitřní politice a následně začátky příprav na válku, jejíchž nezbytnou součástí byla i výstavba odpovídajících a schopných pohraničních opevnění, jež se měli postarat o ochranu proti nepřátelským armádním divizím.

I přes dobré diplomatické schopnosti vlády 1. Československé republiky a její dobré vstahy s Francií a Anglií si Československo nemohlo dovolit býti výjimkou. To zejména v souvislosti s nepříliš slavným umístěním Českosloveské republiky vzhledem ke státům potenciálních nepřátel.

Českoslovesko bylo totiž, se svým protáhlým tvarem nevhodným k obraně, takřka obklopeno Německem, Rakouskem, Polskem a Maďarskem. S Německem měřila státní hranice celých 1 545 km, po obsazení Rakouska Německem to bylo dokonce 2 103 km. Další kilometry sousedilo Československo s Polskem (984 km) a Maďarskem (832 km), jež si v případném následujím dělení Československa chtěli také ukrojit kousek toho koláče.

Nepříliš štastně se mimo to jevil fakt, že pro Německo budou Československé země cestou nejmenšího odporu – západní velmoci chtěli především zachovat všeobecný mír v Evropě a do války se nehrnuli. To Sovětský svaz měl na druhou stranu vlastní technické problémy a jiné politické cíle, byť vojensky na pomoct přijít nejspíše skutečně chtěl.

Otázka obrany Československa tak začala být předmětem jeho vnitřní politiky již od vzestupu fašistů v roce 1933, kdy začali vážnější obavy o budoucí politický vývoj Evropy.