Starověký (Antický) Řím

Periodizace dějin starověkého Říma

Počátky Říma, doba královská

753-510 př. n. l.

Raná římská republika

509-265 př. n. l. (do punských válek).

Punské války

264-133 př. n. l.

Krize římské republiky

133-31 př. n. l.

Rané císařství, principát

27 př. n. l. až 284 n. l.

Pozdní císařství, dominát

284-476 n. l.

Osídlování Itálie

Vznik města Říma

Italické kmeny - osídlili dolní tok řeky Tibery v kraji Latium. Dvě teorie o vzniku Říma:

• Podle tradice - 753 př. n. l. Romulus a Rémus, bratři odchovaní vlčicí, ve vzájemném souboji zabil Réma Romulus a stal se 1. králem.
• Historicky věrohodnější - 575 př. n. l. zásluhou Etrusků nebo Latinů na 7 pahorcích (1. osídlení z 2000 př. n. l.).

Ovládnutí Apenin Římem, vznik římského impéria

Historicky nejstarší kmeny na tomto území byly kmeny Italické, které osídlili Apeninský polostrov přibližně v 2. tisíciletí př. n. l. Nejpočetnější byly Latinové, Sabinové, Samnité a Umbrové, tedy tzv. Latinské kmeny.

Osídlování Apenin:

• 2. tis. př. n. l.: Ligurové (okolí Janova)
• 1. tis. př. n. l.: Venetové (okolí Benátek), indoevropského původu
• 10. stol. př. n. l.: Etruskové tvoří na severozápadě městskou civilizaci, nejvyspělejší, neindoevropského původu, jejich jazyk nerozluštěn, řecké písmo, znali klenbu a oblouk, nevytvořili jednotný stát, jen stoletou federaci (6. nebo 7. stol. př. n. l.), obchodníci, řemeslníci (zrcadla, keramika), vyspělé umění, v jejich čele - králové
• 8. stol. př. n. l.: Féničané (severozápad Sicílie), osady na tomto území byly řízeny Kartágem
• 8. stol. př. n. l.: Řekové (jih Itálie, Sicílie - tzv. Velké Řecko), vyspělá městská civilizace
• 5. stol. př. n. l.: Keltové (Pádská nížina)

Tarquinius Superbus

Tarquinius Superbus byl posledním etruským králem, byl svržen po revoluci roku 510 př. n. l., která se pojí také se zneuctěním Lukrécie. Moc soudní, náboženská, vojenská.

Státní správa v Římě

Státní správa v Římském království

Řím byl zpočátku královstvím, v čele králové, první státní orgány začínají tvořit patriciové. Podle rodové příslušnosti sdružováni v kuriích, ty (10) tvořili kmeny (kmen - tribus) - podle nich bylo sestavováno vojsko a scházelo se Lidové shromáždění.

Římský (etruský) král Servius Tulius - reformy díky bohatnutí plebejů - obyvatelstvo rozděleno do pěti tříd podle majetku. Každá ze tříd se vyzbrojovala setniny - centurie - jednotka vojska - každá z nich má zástupce v setninovém - centurijním shromáždění. Bohatí měli drtivou převahu, podle toho taky měli povinost vytvořit určitý počet setnin. Postavení ve vojsku začíná nabývat na důležitosti v občaském životě Římanů. Svobodná třída bez majetku - pouze děti (proles) - proletarii - proletariát - bezzemci - mají jednoho zástupce. Vzniká senát jako poradní sbor krále - tvořen nejstaršími z nejbohatších aristokratických rodů (patres) a Řím se tak stává aristokratickým státem. Král má moc soudní, náboženskou a vojenskou.

Státní správa v Římské republice

Římané nechtějí vládu jednotlivce - v čele Římské republice stály dva rovnoprávní konzulové, což byly nejvyšší státní úředníci volení na 1 rok. V případě bezprostředního ohrožení Říma se do čela dostává jediný občan - diktátor s neomezenými pravomoci jmenován oběma konzuli na půl roku. Dále se na státní správě podílejí:

• kvestoři - 2 pomocníci konzulů, na starosti měli správu státní pokladny
• praetoři - na starost měli výkon práva
• censoři - zabývali se evidencí majetku občanů a státu
• senát - poradní sbor starších tvořen 300 patriciji, zabývali se řízením státu, vedli politická jednání
• equites - jezdci - tvořitelé římské jízdy - privilegovaní, zámožní, po senátorech nejmocnější
• římské vojsko - všichni svobodní občané vlatnící majetek (sami se vyzbrojují) - vojenská služba není placená a jen ti, kteří dokončili vojenskou službu se mohli ucházet o státní úřad

Státní správa v Římském císařstvím

Viz jiné podotázky.

Patriciové, plebejové

Patriciové

Patriciové byli potomci svých otců, římští aristokraté, privilegovaní a plnoprávní, protože si mohli dovolit vlastnit koně, z nich je tvořena římská jízda. Vytvářeli také první státní orgány.

Plebejové

Početnější vrstva obyvatel, svobodní občané, neurození a neplnoprávní, potomci porobených kmenů nebo přistěhovalci. Právních vstah k patriciům - dávají se pod jejich ochranu, jsou to klienti, ochránci patroni - jsou zavázáni v politickém boji a volbách. Patroni: bohatí, ochrana v nouzi a před soudem.

Nobilita

Optimáti, populáři

Dvě skupiny římského obyvatelstva. Rozdělení díky novému zákonu navrhnutém tribunem lidu Tiberiem Gracchusem o pozemkovém maximu - maximální výměra ze státní půdy, některá půda statkářů měla být rozdělena bezzemkům, již ji ztratili. Zákon nakonec nebyl nikdy uveden do praxe.

Optimáti

Optimáti (optimus - nejlepší) - bohatí latifundisté, byli proti.

Populáři

Populáři hájili zájmy lidu, byli pro.

Proskripce

Proskripce byly seznamy politicky nepohodlných osob, mohl je zabít kdokoliv bez postihu, postavení mimo zákon, zbavení náboženské ochrany. Objevují se za Sullovy diktaturi - 82-79 př. n. l.

První triumvirát, druhý triumvirát

Triumvirát (vir - latinsky muž) - tajná úmluva tří mužů

První triumvirát

Optimát Crassus, senátor Pompeius a populár Gaius I. Caesar - 60 př. n. l. Crassus padne v Mezopotámii, boj mezi Caesarem (získal Zaalpskou Galii) a Pompeiem (získal Malou Asii) - občanská válka mezi populáry a senátory, Pompeius vyhnán, v Egyptě zabit. Caesar se prohlašuje za doživotního diktátora. Imperátor - vrchním velitel římského vojska, nejvyšší kněz - pontifex maximus.

Druhý triumvirát

Po zavraždění Caesara 15. 3. 44 př. n. l. Republikané chtějí obnovit starý systém, na obranu Caesarovi památky Marcus Antonius (vliv Kleopatry), Lepidus (zůstal nejvyšším knězem, kněž v Africe) a Oktavianus (synovec, adoptivní syn a dědic). Po porážce republikánů boj mezi sebou - 3. občanská válka, jejímž výsledkem se stává Oktavianus pánem celé římské říše - konec občanských válek a republiky.

Bitva u Aktia

Během 2. triumvirátu, třetí občanské války. 31 př. n. l. - Oktavianův spor s M. Antoniem. Oktavianus vítězí.

Principát

Období principátu v Římě bylo obdobím raného císařství (27 př. n. l. až 284 n.l.). Období vlády Oktaviana, Juliovsko-klaudiovské dynastie, Flaviovsko-vespasiánské dynastie, adoptivních císařů - Antoniovců, Severovské dynastie a vojenských císařů.

Principát jako forma vlády

Principát je zvláštní formou vlády spojující absolutistickou monarchistickou moc se zachováním republikových institucí. Za Oktaviana - ten se za pomocí vojska dostává k moci - vojenská diktatura, vzdává se neomezené moci, uvedl do činnosti staré úřady, nicméně úředníky dosazuje sám - prakticky má neomezenou moc a lid je spokojen.

Oktavianus

Oktavianus:

• zahájil nový způsob vlády - principát
• omezuje práva nobility
• začíná sám spravovat provincie - pozitivní vliv; zlepšení zemědělství, řemesel, obchodu
• dobývá území na jihu od Dunaje - Raetie, Noricum, Panonie - Dunaj a Rýn jsou nyní přirozenou hranicí Říma
• reorganizace armády - do legijí vstupují lidé z rozšířeného území, tvrdá kázeň, zvláštní jednotkou byli praetoriáni - císařská osobní stráž
• nové zákony - omezeno propouštění na svobodu, přísné tresty
• upevnil postavení bohatých, odstranil spory
• krom státní pokladny zřízena i principova pokladna

Juliovsko-klaudiovská císařská dynastie

Flaviovsko-vespasiánská dynastie

Vespasianus

Nepochází z bohaté šlechty, provolán císařem legiemi na východě území, porazil židovské povstávní v Palestině.

Titus

Mírný, vládne ve shodě se senátem.

Domitianus

Sklony k šílenství, krutý. Začíná budovat pásmo pevností mezi Rýnem a Dunajem - Limes Romanus.

Punské války (příčina, záminka, fáze, výsledek)

Dominát

Období dominátu v Římě bylo obdobím pozdního císařství (284/476 n. l.). Dominát (dominus - pán) - císař je pánem všech obyvatel říše (nikoliv jako 1. občan), božské pocty - dominius et deus - pán a bůh - nejvyšší velitel a soudce, jenidý zákonodárce. Nový dvorský ceremoniál - adorace - líbání roucha, pokleknutí. Řím také posléze přestává být sídlem císařů, pro lepší zprávu se zavádí roku 293 systém tetrarchie, tedy vláda čtyř (Milán, Ravenna, Nikodémie, Trevír apod.).

Říše je také rozdělena na 12 diecézí a 10 provincií.

Toto období je značně neklidné:

• krize impéria, zápasy o trůn
• hospodářská krize
• vnitřní vzpoury v provinciích, které usilují o samostatnou správu, oslabení jednoty říše
• časté útoky barbarů, především Germánů - snaha získat spojenectví, verbování do vojska (60 legií)
• rozvoj daňového systému, správní a daňová kontrola
• stanovení nejvyšších cen a odměn za práci
• pronásledování křesťanů

Diocletián

Vládne absolutisticky. Zavádí mnoho reforem, půdovně otrokem, propuštěnec, získává vysokou vojenskou hodnost.

Konstantin I. Veliký

Byl vítězem bojů o trůn. Moc posílená státní byrokracií a tajnou policií. K posílení vlády také využívá křesťanství - vydává roku 313 edikt milánský, který znamenal zrovnoprávnění křesťanství s ostatními náboženstvími, svobodu náboženského vyznání, uznání biskupů, osvobození kněžstva od daní a navrácení zkonfiskovaných statků církvi.

Roku 330 potom zakládá druhé hlavní město - Konstantinopol. Ta byla zrovnoprávěna s Římem v roce 359 a hlavním městem Byzance do roku 1453.

Po jeho smrti roste význam křesťanství, upevňování vlivu církve a prosazování křesťanských zvyků.

Julián Apostata (- odpadlík)

Snaha obnovit tradiční antické náboženství, neuspěl.

Theodosius I. Veliký

Za jeho vlády je povolena pouze katolická podoba křesťanství a roku 381 stanovuje křesťanství jediným státním náboženstvím. Po jeho smrti - 396 - rozdělení říše na Západořímskou a Východořímskou.

Rozpad říše

Rozdělení římského impéria

K rozdělení na západní a východní část došlo po smrti císaře Theodosia I. Velikého roku 395.

Zánik Západořímské říše

Zánik Západořímské říše souvisí s neustálými vpády germánských kmenů. Před Odoakarem byl Řím dobyt barbary hned dvakrát - v roce 410 Visigóty (Alarich) a v r. 455 Vandali, kteří Řím i vyplenili - odtud označení pro vandalismus. Definitivní konec Západořímské říše nastal v roce 476 po dobytí Říma Odoakarem. Východní říše neklidné období ustála a funguje až do roku 1453. Obyvatelstvo Východořímské říše se nadále považují za Římany bez ohledu na svůj původ a rasu a to i po ustanovení řečtiny jako jazyka říše. Moderní historikové nadále označují tuto říši jako Byzanskou.

Zánik Západořímské říše a transformace Východořímské říše

Definitivní zánik Západořímské říše nastal v roce 476, kdy byl Germány sesazen poslední římský císař Romulus Augustulus germánským náčelníkem Odoakarem. Zánikem říše končí starověk.

Východořímská říše byla hustěji obydlena než Západořímská říše a měla zdravější ekonomiku. Proto také přežila období stěhování národů, nicméně poté řeší řadu krizí - ohrožování Persií a následně islámskou expanzi Arabů nakonec ztrácí Egypt a stává se velmi vyčerpanou. Císař Herakleios, který v této době vládne přijímá namísto titulu augustus starý řecký královský titul basileus, také ustanovuje řečtinu jako hlavním jazykem říše. Státním náboženstvím bylo křesťanství a i přesto, že se obyvatelé stále nazívali římany (Rhomaioi), označují moderní historikové říši za Byzanci. Počátky Byzance můžeme datovat roky 330 (dochází k založení Konstantinopole císařem Konstantinem na místě osady zvané Byzantion), 395 (rozdělení říše na východní a západní říšei) nebo 476 (zánik Západořímské říše).

Zařaďte: Claudius, Nero, Lepidus, Konstantin I., Spartakus, Markus Aurelius

Claudius

Claudius byl čtvrtým římským císařem Julsko-claudijské dynastie vládnoucí v letech 10-54. Za jeho vlády: rozmach říše a dobytí Británie.

Nero

Nero byl římským císařem v letech 37-68, pátým a posledním císařem julsko-klaudijské dynastie. Za jeho vlády došlo k řadě povstání a k velkému požáru, ke kterému se přiznali křesťané (pod nátlakem?) - ty začíná pronásledovat. (Občané Říma byly většinou přesvědčeni o Nerově odpovědnosti za požár.)

Lepidus

Lepidus byl římským konzulem.

Konstantin I.

Konstantin I. byl římský císař v období pozdního císařství, zrovnoprávnil křesťanství, o které se začíná opírat ve své vládě.

Spartakus

Spartakus byl otrokem gladiátorem a iniciátorem otrockého povstání v letech 73-71 př. n. l., které mělo z počátku úspěch, skončilo ukřižováním na 6000 otroků podél cesty Via Appia.

Markus Aurelius

Marcus Aurelius byl římským císařem a filozofem v letech 161-169. V jeho vládě: řada válek s barbary (např. proti Markomanům, Kvádům a Sarmatům), sám úspěšně vede vojsko, římské vojko vyčerpáno - začíná začleňovat gladiátori a germánské spojence.

Náboženství

Náboženství se v Římě měnilo podle náklonosti jednotlivých panovníků:

• římský král Numa Pompilius zavedl římské náboženské obřady a zvyky
• římská mytologie, polyteismus
  • převzatá od jiných národů, základem mytologie řecká - původně bohové pouze přejmenování
  • domácnost uctívala vlastní bůžky a každý měl také osobního ochraného ducha
  • bohové uklidňování obětmi
  • z hlavních římských bohů
    • Jupiter - nejvyšší bůh
    • Mars - bůh války
    • Merkur - božský posel
    • Juno - nejvyšší bohyně
    • Venuše - bohyně krásy a lásky
    • Minerva - bohyně moudrosti
    • Diana - bohyně lovu
• Konstantin I. Veliký - zrovnoprávňuje křesťanství (313)
• Theodosius I. Veliký - křesťanství jediným státním náboženstvím (381), monoteismus

Přínos římské kultury

Právo

Dnešnímu právu přineslo to římské především názvosloví (např. pojmenování osob v právním procesu), některé pravní systémy z něj vycházeli či vycházejí a některé části římského práva dnes platí v v San Marinu, Louisianě a některých afrických zemích.

Architektura

Technicky vyspělé stavby, vytvořili ideální model města. Baziliky s kopulí, divadla, amfiteátry, cirky, lázně (Diokleciánovi), fóra - náměstí - v centru (Forum Romanum), kolosea, vítězné oblouky (Konstantinův, Titův), vznik vil (Hadriánova).

Literatura

K římským básníkům a spisovatelům patří zejména Gaius Valerius Catullus (Odi et amo - Nenávidím a miluji), Publius Vergilius Maro (dvorní básník a spisovatel císaře Augusta; Aeneis, Georgica, Bucolica), Publius Ovidius Naso (Ars Amatorie - Umění milovat, Metamorphoses - Proměny) a Gaius Petronius (první antický román Satyrikon).